Tobruk

Napsali o nás

Tobruk Jak udělat z herců vojáky

Českých historických filmů se točí velmi málo. Válečný snímek Tobruk je výjimkou. I přípravy na natáčení byly výjimečné. Zhýčkaní herci podstoupili opravdový vojenský výcvik. A byli tak vyčerpaní, že MĚLI HALUCINACE. 
 
Ve výcvikovém prostoru Dědice u Vyškova panovalo čtyřicetistupňové vedro. Jediný, kdo z toho měl radost, byl plukovník Klinovský. Dirigoval výcvik herců, kteří se objeví ve válečném filmu Tobruk. 'Pan režisér Marhoul si přál, abychom herce připravili na podmínky, s nimiž se mohou setkat na poušti. Abychom jim tu udělali skutečnou Libyi,' řekl voják. 'Jak vidíte, počasí nám přeje.'

 V následující reportáži se dočtete, jak se bohémští umělci učili kázni. 

 Kavárenský typ ve válce 

'Já jsem člověk spíše do kavárny. S doutníčkem v ruce a kafíčkem mi to sluší líp, aspoň doteď tomu tak bylo,' říká Robert Nebřenský, Marhoulův kolega z Divadla Sklep a zpěvák kapely Vltava.

 Vzápětí otevírá čutoru, aby doplnil tekutiny, načež se s omluvou odvrací a smrká do dlaně. Kapesník nemá. Jen dobovou vojenskou uniformu, britskou přilbu, repliku pušky a plynovou masku. Právě v ní absolvoval dvě kolečka po 'ohňové dráze', asi sedmi rozličných překážkách zpestřených zapáleným napalmem a čadícími dýmovnicemi. Je pátý den speciálního výcviku pro čtrnáct herců. Respektive pro třináct, neboť jeden z nich to vzdal hned druhý den.

 'Strašně ho to mrzelo, ale bylo jasné, že se zlomil, že to dál nešlo,' vysvětlil Václav Marhoul. 'Své konto vyčerpal už druhý den. Nic mu nevyčítám, jsem rád, že se to stalo tak brzo, že ho ještě můžu přeobsadit. Když zkolaboval, tak ve filmu hrát nemůže.'

 Vojenský fanoušek Marhoul výcviku přihlíží v uniformě majora a se samopalem kolem krku. Zbytek jeho týmu se zatím drží, i když je na každém vidět, že toho má dost. Na vojně nebyl jediný z nich.

 Na otázku, zda skutečně spí jen čtyři hodiny denně, odpovídá Nebřenský: 'Není to pravda. Ve skutečnosti spíme ještě míň. Ale je to velmi silný zážitek a jsem rád, že se mi ho dostalo. Samozřejmě sám bych si něco takového pro sebe nepřichystal. Ale přišlo to, vzal jsem to a držím.'

 Podobně si věří i jeho kolega Matěj Hádek, vedle Nebřenského a Michala Novotného, tlouštíka ze seriálu Redakce, asi jediná známější tvář mezi herci, které Marhoul vybral. 'Myslím, že ty horší věci teprve přijdou. Zatím se to rozjíždí a čeká nás ještě pět perných dní. Dávkují nám to od začátku. Není to tak, že bychom přijeli a druhý den se nemohli hýbat.' 

 Snídaně? Nebo mytí? 

 Za sebou mají pořadový výcvik a jakýsi vojenský rychlokurz. Desítky ušlých nebo naběhaných kilometrů, plazení, přískoků a přeskoků. A každé ráno deset minut volna. Mohou si vybrat. Buďto snídaně, nebo hygiena. Obojí se stihnout nedá.

 Extrémní podmínky Nebřenského začaly bavit. 'Jsem překvapený, co se tu člověk o sobě dozví. Myslel jsem, že to absolvuju s určitým nadhledem, ale princip tohohle kurzu funguje tak, že nadhled zmizí velice rychle a člověk je do toho absolutně vtažen,' popisuje. 'Není to lehké, ale zdá se mi, že se člověk kvůli tomu cítí líp. Už teď mám ze sebe radost. Ale není to zadarmo.'

 Většina herců viděla jeden druhého až ve Vyškově. Vzápětí měli vytvořit partu, v níž chyba jednoho znamená trest pro všechny. Za pozdní nástup dělá celá jednotka kliky nebo dřepy, nikomu se nic neodpouští.

 'Není možné, aby třináct lidí pohromadě v takovémto zatížení neprošlo nějakými psychickými a fyzickými výkyvy,' říká Nebřenský smířeně. 'Největší problém je asi dodržování pravidel. My jako herci, to znamená lidi s nižší fyzickou kondicí, kteří jsou zvyklí pohybovat se spíš po barech než po minových polích, máme jiný vztah ke kázni. Mnozí vůbec nechápou, co je to poslušnost, rozkaz. Tyhle pojmy pro mě byly doteď hodně abstraktní. Ale poznal jsem, že mají v životě svoji funkci a že jsou situace, kdy je prostě třeba splnit rozkaz.'

 O významu kurzu v žádném případě nepochybuje a za režisérem stojí. 'Tady jsem pochopil myšlenku pana Marhoula, že tohle skutečně asi nejde zahrát. Možná navenek to není vidět, nejde to měřit, ale je skutečný rozdíl něco z toho prožít, líznout si toho, ochutnat to nebo přijít navoněný z kostymérny v nové uniformě a hrát...'

 Do Nebřenského myšlenky zazní rozkaz k nástupu. Herec na nic nečeká a vrhá se ke své plynové masce. Vzápětí strne třináct mužů vyrovnaných ve dvojstupu v perfektním pozoru. Hra na vojáky pokračuje. Po přesunu náklaďákem vyskakují uprostřed prašné, tvrdě uježděné polní cesty.

 Plukovník Klinovský velí: 'Vojáci, budete kopat ochranné okopy, nevím, jestli na dvě hodiny, nebo na dva měsíce! Nevím, jestli tu zůstanete, nebo se budete vzápětí přesouvat. Nějaké dotazy?' Ne! zazní unisono.

'K zemi! Ke splnění úkolu vpřed!' Herci se plazí před zraky užaslých novinářů po cestě. Obtěžkáni batohy, u pasu rýč, v rukách protitankové miny a pušku. Po patnácti metrech si každý vybírá místo a začíná kopat. Půda je extrémně ztvrdlá a vykopat hlubší jámu je prakticky nemožné. Všichni se snaží pracovat jako opravdoví vojáci, vleže, co nejvíc krytí, pušku neustále v pohotovostní poloze namířenou dopředu, kontrolují okolí, jestli se neblíží nepřítel. Všichni hrají stejnou hru.

 Major Marhoul může být spokojen. 

 Hádek: Do pouště se těším 

 Ještě týden po skončení výcviku Nebřenský pospával snad všude, kde si sedl. 'Chvíli mi vždycky trvá, než zjistím, kde jsem a co tam dělám,' řekl s úsměvem.

 Hádek naopak v noci nemohl usnout. 'Tři dny jsem dobrzďoval,' vyprávěl. 'Bez pušky, bez kluků, první noc jsem se budil každé dvě hodiny. Naštěstí to měli všichni stejně, brzo jsme si zavolali a šli na pivo.'

 Oba vzpomínají, jak při vyčerpání na vyškovských galejích zápolili s halucinacemi. Hádkovi se při hlídce před očima houpal obzor. Nebřenský při pátrací akci ve tmě spatřil na zemi mrtvého koně. 'A dvěma klukům se zjevila televizní obrazovka, na níž se Waldemar Matuška rozváděl s Olgou Blechovou,' líčil Nebřenský.

 Marhoulův experiment však zabral se vším všudy. Herci si před srpnovým startem natáčení upevnili sebevědomí a dali dohromady partu. 'Tělo to kupodivu zvládlo a už se těším do pouště,' řekl Hádek.

 Nebřenský dokonce mluvil o euforii, jež herecký tým zachvátila: 'Normálně bychom se těžko potkali a stali se přáteli. Tady jsme byli donuceni strávit deset dní v jakémsi papiňáku, který lidi pod tlakem přetaví do jednoho guláše. Jsme na sebe hrdí!' 

*** 

Co se stalo u Tobruku 

 Libyjská pevnost na břehu Středozemního moře byla považována za jeden z klíčů k ovládnutí severní Afriky. Nehostinnou pouští měla podle Hitlerových plánů německo-italská armáda postupovat na Írán, kde by se připojila k obchvatu Ruska a zároveň Spojencům znemožnila přístup ke zdrojům nafty.

Tobruk, původně obsazený Italy, Britové dobyli v lednu 1941, jenže německo-italská vojska je sevřela v obležení, které trvalo 9 měsíců. Německý maršál Rommel, zvaný 'pouštní liška', se několikrát pokusil pevnost dobýt zpět, ale spojenečtí vojáci, německou propagandou zvaní 'pouštní krysy', se udatně bránili.

Vyznamenal se tu i Československý 11. pěší prapor podplukovníka Klapálka. Čechoslováci proslul i šikovností, s níž dokázali opravovat výzbroj. 'Stačí jim přinést kliku od auta a vůz k ní už z něčeho přičarují sami,' říkalo se.

Po úspěšné ofenzivě Spojenců v prosinci 1941 Rommel od pevnosti ustoupil a počátkem dubna následujícího roku ji opustila i československá jednotka, kterou vystřídali Afričané.

U Tobruku zahynulo 14 Čechoslováků, 81 jich bylo zraněno. V květnu 1942 Rommel pevnost přece jen přinutil ke kapitulaci, ale Češi už u toho nebyli. (hom)

Mladá fronta Dnes | 04. 08. 2007 | Jan Hanzlík

zpět >>