Tobruk

Napsali o nás

Filmový Tobruk. Nemožné? Natočeno!

Válečný příběh z africké pouště v českých podmínkách? Nemožné, řeklo by devět z deseti filmařů. Ale ten desátý slovo "nemožné" neuznává. Napsal scénář, sehnal peníze, vycvičil herce a vzal je do tuniské pustiny, aby okusili pocity co nejpodobnější zážitkům skutečných vojáků druhé světové války, jimž Tobruk vzdává hold.

 Jiná vojna
Vyprávění začíná na podzim 1941, kdy k obraně libyjského města Tobruk obleženého Němci a Italy dorazí československý prapor. Do jeho pestrého společenství profesionálů, nadšenců i dobrodruhů patří mladičký voják v podání Jana Meduny, romantik a idealista, jehož naivní sny o hrdinství prověří skutečná každodenní hrozba smrti v pekelné výhni.

Film však nechce stavět oslavné mramorové pomníky, nýbrž přiznat, jak úzká hranice leží mezi neohrožeností a zbabělostí. Neboli, jak shrnuje Marhoul: "Odvaha je síla vůle, které žádný muž nemá nazbyt. Když se používá, brzy se vyčerpá."

Vlastní boj o Tobruk vedl režisér a producent čtyři roky. V létě 2004 začal psát první verzi scénáře "třinácti statečných": vedle Meduny je hrají Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Matěj Hádek, Andrej Polák, Kryštof Rímský, Martin Nahálka, Michal Novotný, Radim Fiala, Petr Stach, Petr Lněnička, Petr Halberstadt a Matúš Krátky.

 Na podzim už jel s architektem Janem Vlasákem do Tobruku na obhlídky. "Prošli jsme všechny původní pevnůstky. Ačkoli se rozpadají, uměli bychom je opravit, jenže území je stále ještě zaminované a neví se, kam přesně jarní zátopy za celá desetiletí miny zanesly," vykládá Marhoul, proč nemohli točit v autentickém místě.

"Ostatně arabský průvodce, zaručeně agent libyjské tajné služby, mě málem vyhodil do povětří. Chtěl jsem fotit nevybuchlý dělostřelecký granát, který jsme našli, ale on ho vzal, přinesl a omylem upustil – k mé noze. Naštěstí nespadl na roznětku."

Na jaře 2006 musel Marhoul natáčení odložit; chyběly peníze. Téhož roku ještě hledal případná místa k natáčení v Tunisku či Maroku a s Tobrukem vyhrál české kolo americké scenáristické soutěže Hartley-Merrill Prize. V dubnu 2007 oznámil, že v září začne točit a herci si místo prázdnin užijí ostrého výcviku ve Vyškově – se stany, bez mobilů a teplé vody, co nejblíže dobovým podmínkám, o nichž jim vyprávěl veterán od Tobruku, plukovník a odborný poradce snímku Stanislav Hnělička.

Na Tobruk trénovali ve Vyškově
"Za bolševika jsem na vojně ani žádný výcvik neměl, to byla jen buzerace – třikrát v base, dvakrát mě degradovali. Zato zkušenosti z aktivních záloh, kam jsem vstoupil v roce 2000, mi při psaní Tobruku hodně pomohly," líčí Marhoul "jinou vojnu".

 Nic než poušť
Jen převoz zbraní se všemi povoleními trval pět měsíců. První klapka Tobruku padla loni 2. září v odlehlé části tuniského kraje Douz. Průměrná denní teplota činila 47° C, rekordní dosáhla na 52,9 ve stínu.

"Hned první noc jsme spali s Robertem Nebřenským pod širákem. Přišla menší písečná bouře, v noci na nás navála písek, který pod ranní rosou zatvrdl. Probrali jsme se pokrytí krustou. Nemohl jsem se písku zbavit, skřípal v puse, musel jsem ho sníst. Pak jsem to vyřešil – zabalil jsem si hlavu do šály," píše Marhoul do deníku.

Objevují se průjmy, škorpioni, občas písečné zmije; jednou za týden stráví herci jediný den v hotelu, kde bydlí štáb. Potí se v zimních uniformách, v nichž musí hrát – tak jako skuteční obránci Tobruku. Místní komparz, jenž dodržuje postní měsíc ramadán, zase kvůli nedostatku pití kolabuje.

"Parta dvaceti dělníků, která se od rána plahočila po poušti bez vody a jídla, bývala už ve dvě odpoledne v lepším případě lehce apatická," vzpomíná kameraman Vladimír Smutný. "Ale vždy mi udělali radost nějakou pečenou dobrotou z pouště; nejčastěji zmijí růžkatou na česneku.

Moc se nemýt
V poušti herci pochopili rozkaz z Vyškova: Moc se nemýt. Tělo pak nasaje přirozený pach, čímž odpuzuje hmyz. A také objevovali kouzlo noční země nikoho. "Vyrazili jsme třeba v jedenáct večer a šli tak dvanáct kilometrů směrem do pouště; to bylo perfektní. Drželi jsme hlídky, pozorovali úplněk. A ráno zase zpátky do tábora," líčí Matěj Hádek exotické noční výlety.

Jízda za diváky V listopadu se štáb vrátil domů. Ještě natočil na Slapech trikové podklady pro obraz vylodění v tobruckém přístavu, Vánoce už Marhoul se střihačem Luďkem Hudcem trávili vesměs ve střižně. Před půl rokem oznámili, že konkurz na filmovou hudbu k Tobruku vyhráli americký skladatel Richard Horowitz a íránská vokalistka Sussan Deyhimová, ocenění Zlatým glóbem či nominací na Oscara.

Před necelým měsícem odstartovala výroba dvaapadesáti kopií pro česká a slovenská kina; na Slovensku film startuje o týden dříve – jako gesto díků tamním koproducentům a investorům, kteří pomohli s nemalým celkovým rozpočtem. Tobruk stál osmdesát milionů korun – a také nezměrně času a energie, které budou ještě zapotřebí.

Na jedné straně zkusí proniknout na mezinárodní trh, což zahájil už na festivalech v Berlíně i Cannes. A zároveň film "pro diváky od 15 do 90 let", jak mu tvůrci říkají, provezou po Česku.

Až do konce září budou jezdit od města k městu na slavnostní premiéry provázené dobovým swingem, ale také ukázkami historické i dnešní armádní techniky či výstroje a výzbroje včetně pouštního stanu. Takového, v jakém žili vojáci Československého pěšího praporu 11 – Východního před sedmašedesáti lety u Tobruku.