Tobruk

Napsali o nás

Nejhorší při natáčení Tobruku byly volné dny, přiznal režisér a producent Václav Marhoul

Pardubice/Nejtěžší z celého natáčení válečného dramatu Tobruk, který měl v neděli večer pardubickou premiéru, byly pro režiséra, scénáristu a producenta v jedné osobě Václava Marhoula volné dny v tuniské poušti. "To bylo pro mě peklo. Jak jsme se na jediný den v týdnu vraceli do hotelu, stal se ze mě producent. Když ostatní odpočívali u bazénu, tak já jsem od rána do noci vyřizoval e - maily, telefony, faktury, dodělával technický scénář na celý týden dopředu. Prostě jsem si neoddechl a mnohdy si ani nestačil vyprat. Byl jsem úplně zničený a hrozně se těšil na druhý den. To jsem hned ráno okamžitě pookřál, protože jsem se stal na šest dní zase režisérem. To byly moje nejšťastnější chvilky, když jsem mohl být úplně pryč od rádia, televize a internetu," svěřil se Deníku Václav Marhoul.

Vše začalo knížkou

"Lidé si většinou myslí, že jsem Tobruk začal točit hlavně proto, že mám vztah k vojenské historii. Hlavní důvod však byl ten, že mi jeden můj kamarád, výtvarník Jaroslav Róna, dal přečíst knížku amerického autora Stephena Cranea Rudý odznak odvahy z roku 1897. Ve Spojených státech amerických je tento bestseller dokonce dodnes povinnou školní četbou. Já jsem s ní začal v jedenáct večer a v půl páté ráno jsem skončil. Zanechala ve mě opravdu silné emoce. Není to klasická beletrie, je tak zvláštně zmixovaná s poezií, svým způsobem jemná, ale přitom strašlivá. Když jsem se rozhodl, že tuhle látku zpracuji, tak jsem věděl, že nemůžu točit o občanské válce ve Spojených státech. Potřeboval jsem tento motiv implantovat do naší historie. A tak jsem se pragmatickou cestou dopracoval k tomu, že natočím film o příslušnících jedenáctého Československého praporu, kteří po boku Angličanů, Australanů, Poláků a Jihoafričanů na podzim roku 1941 bránili před německými a italskými jednotkami poslední Spojenci ovládaný strategický přístav na severu Libye - Tobruk," vysvětlil režisér, scénárista a producent. "Když jsem film začínal připravovat, řada lidí netušila, o co jde. Komunisté zkrátka vojáky bojující na straně Britů po únoru 1948 vygumovali z učebnicí dějepisu. Navíc tato československá jednotka byla poměrně malá. Čítala bezmála 800 mužů, což je v té válečné mašinérii poměrně málo. To všechno jsou důvody, proč mnozí vůbec netušili, že nějací Češi a Slováci bojovali někde v africké poušti," poznamenal Václav Marhoul. "Občas se setkávám s tím, že na Tobruk jdou diváci s despektem. Většinou čekají vlasteneckou střílečku, ale já jsem se snažil do příběhu dostat i jistý druh lyriky válečné hrůzy, samotu těch, kteří zde bojovali, jejich utrpení. Můj film je hodně syrový, ale to je proto, aby byl co nejvíc autentický. Jsem rád, že na publikum hodně emocionálně působí. Většinou při odchodu z kina ani nemluví," všiml si režisér filmu, který společně se štábem strávil v africké poušti skoro tři měsíce. "Zpočátku jsme měli denní teploty v průměru kolem 48 stupňů Celsia, rekord byl 52,9 stupňů. Ale když jsme odjížděli, pohybovaly se kolem 17 stupňů přes den a v noci byla třeba i nula. To jsem si vlezl do spacáku, natáhl na sebe všechno, co jsem měl a snažil se co nejrychleji zahřát. Když do toho přišla ještě písečná bouře, nebylo to nic moc," líčil Václav Marhoul, jenž herce do tohoto filmu vybíral rok a půl po divadlech. "Castingy jsou nesmysl. Co se na nich pozná," položil řečnickou otázku režisér. "Kvůli autenticitě filmu jsem chtěl, aby šlo spíše o méně známé tváře. Ty se pak musely vypořádat s náročným desetidenním vojenským výcvikem ve Vyškově. Chtěl jsem, aby je armádní instruktoři fyzicky i psychicky zničili. Většina z nich potom třetí den skutečně nevěděla, jak se jmenují. Nebylo to kvůli tomu, že bych si s nimi přál hrát na vojáky. Prostě jsem jen nechtěl, aby v poušti něco předstírali. Jasně, že by to uhráli, ale já jsem si přál, aby si doopravdy sáhli na dno, aby se ,na place' mohli opřít o svou vlastní zkušenost a aby ten pobyt na poušti vydrželi," shrnul Václav Marhoul. "Při natáčení se mi naštěstí nestalo, že by mi někdo oznámil, že na to kašle. To se přihodilo ve Vyškově. Tam si každý vybral nějakou slabší chvilku, ale bylo dobré, že si kluci pomáhali navzájem. Někdo byl v úterý silný, ale ve středu to na něj padlo a ve čtvrtek už zas pomáhal tomu, kdo mu pomáhal ve středu. V poušti to s nimi zacvičilo jen na začátku. Jakmile jsem jim ukázal, kde budeme bydlet, tak se mnou den nemluvili. Já jsem přitom nadšeně rozhazoval rukama a vykřikoval, že tady je to bezva. Oni mé nadšení nesdíleli. Pokud však natáčení skončilo, nikdo odtud nechtěl odjet," pousmál se.

Skoro se prý nemyli!

"Věděl jsem, že jakákoliv civilizace bude filmu ubližovat. Proto se už ve Vyškově herci deset dní skoro nemyli. V poušti sice ano, ale měli jsme tam jen takovou zrezavělou cisternu, z níž šla samospádem voda," pravil režisér. "Když jsme měli volno, nechtěli nás v poušti nechat, protože asi čtrnáct dní před naším příjezdem zhruba padesát kilometrů od místa, kde jsme natáčeli, postříleli alžírští fundamentalisté nějakou vojenskou posádku. A my jsme byli docela blízko alžírských hranic," prohlásil Václav Marhoul, který do Pardubic přijel propagovat film i prostřednictvím tematicky zaměřené roadshow na Pernštýnském náměstí. "Funguje to bezvadně, lidé na náměstí opravdu chodí. Tím, že těch měst je opravdu hodně, tak si trochu připadáme jako vojenský cirkus," uzavřel režisér.