Tobruk

Napsali o nás

Bojoval jsem u Tobruku

LEKCE ZE ŽIVOTA

Jan Perl (86), válečný veterán

Otec pracoval jako zástupce velké textilky ve Vídni. Nechtěli jsme ve škole vyčnívat, a tak jsme ho prosili, aby si vzal rakouské občanství. Ale on o tom nechtěl ani slyšet. "Až vyrostete, poznáte, co to znamená být Čechoslovák. Kam přijde, tam je ctěn a vážen pro svůj um a píli." Po anšlusu Rakouska jsme se přestěhovali do Brna. Politika šla ale úplně mimo mě, zajímal mě hlavně fotbal. Náš nacionalismus se probudil, až když Hitler obsadil české země a nechal se slyšet, že český ksindl vystěhuje na Sibiř. Když měla moje o dva roky starší sestra na jaře 1939 narozeniny, přišlo jí blahopřát i několik spolužáků s tím, že jdou do Polska do československé armády. A já tam seděl, šestnáctiletý kluk, s vykulenýma očima a nejednou jsem řekl: "Já chci taky, já chci taky." Matka z toho byla vyděšená. Kamarádi mé sestry jí ale řekli: "Pusťte ho s námi, paní Perlová, my vám ho pohlídáme." Tak jsem si sbalil pět švestek a jelo se do Ostravy a pak přes zelenou hranici do Polska.
"Co ten cucák tady dělá?" Tak těmito slovy nás přijal v Krakově v náborové kanceláři budoucí generál Fajtl. Tak jsme se chvíli flákali v Polsku, myli nádobí, sekali trávu a zkoušeli vstoupit do vojska ještě několikrát. Nakonec se to podařilo tři dny před vypuknutím války díky klobouku a zfalšovanému datu narození v pasu.
Umíral jsem strachy. U jednoho nádraží nás při ústupu napadla německá letadla. Kulky mi létaly půl metru od hlavy. Když se podobné situace opakují denně, člověk otupí a je mu to jedno.
První zkušenost se Sovětským svazem byla otřesná. Přijeli jsme do ukrajinské vesnice Jarmolinec. Vidíme obrovskou frontu, snad padesát lidí. Jako nejmladší jsem dostal za úkol zjistit, co se děje. A jedna babka povídá: "Chleb prišjol, maslo prišlo, salam prišjol." To bylo moje první setkání s blahobytným sovětským systémem.
Od října 1939 do dubna 1941 jsem byl zajatcem Sovětů. Bylo to děsný, děsný. Pracoval jsem na farmě při sklizni řepy a brambor a chodil na dřevo. Za odměnu byl pěticentimetrový krajíc chleba a dvě deka másla. Mňam, mňam. Někdy také 20 kopějek, za ty se daly koupit tak dvě zmrzliny, které nám prodávali v kantýně i při minus pětadvaceti. Všechny si nás zvali Sověti do ťurmy, kde nás zpovídali. Dost kluků se odtud nikdy nevrátilo. Když jsme se ptali, co se s nimi stalo, tak nám řekli, abychom se o to nezajímali.
Díky Svobodovi nás přesunuli na Blízký východ. Jeli jsme nejdříve do Oděsy vlakem a pak lodí do Mersiny v Turecku. Na lodi nás přišel přivítat nějaký člověk, že určitě nemáme zprávy o svých rodinách, ať mu dáme adresy, že on zařídí, aby se dozvěděli, že jsme živí a zdraví. My mu je dali, což byla hrozná chyba. Byl to agent gestapa. Matku a sestru vzápětí zavřeli do koncentračního tábora, odkud se už nevrátili. Otec byl obchodně v Itálii a časem se mu podařilo přejít do Švýcarska. V Aleppu jsem dostal malárii a žloutenku. Do Tobruku mě tak přesunuli až o něco později aeroplánem. Déšť mi zachránil život. Na průzkumu jsem šlápl na minu. Vymyslela ji nějaká chytrá německá hlava, takže měla nejprve vyskočit metr vysoko a pak teprve vybouchnout. Naštěstí byla nacucaná vodou, takže jen vyskočila a natrhla mi kalhoty. Hlídali jsme zajatecký tábor Agami u Alexandrie. Britové chtěli, abych tam v německé uniformě špehoval, protože jsem mluvil plynně německy. Slíbili mi za to důstojnickou funkci. Neměl jsem na to povahu.
Němci a Italové otrávili všechny studny. Pili jsme filtrovanou mořskou vodu. Byla dost slaná, takže trvalo týdny, než si na to člověk zvykl. Pak si zase nemohl odvyknout. V červnu 1943 byla v Káhiře Victory Parade, každá jednotka poslala asi 25 mužů, já měl štěstí, že jsem se toho účastnil. Pak jsme šli do cukrárny - jmenovala se Giuliano - na kafíčko a dortíček. Na to do smrti nezapomenu, jak se všichni sbíhali, aby se podívali, co budeme dělat s objednanou solničkou. My jsme dostali kafe, jak jsme ho ochutnali, div jsme se nepozvraceli. Tak jsme to museli osolit. To trvalo několik měsíců.
Ve čtyřicátém třetím nás přesunuli do Británie. Chtěl jsem k letectvu, ale to nevyšlo, tak jsem se stal tankistou. S první tankovou brigádou jsme bojovali u Dunkerquu. Jednou v noci jsme uvízli s tankem v příkopu, z něhož nešlo vyjet. Vylezl jsem z tanku a tu slyším: Hände hoch! Byl to takový ženský hlas, tak se porozhlédnu a vidím v příkopě dítě. Tomu klukovi nebylo víc než mně, když jsem šel do války. Vykopl jsem mu zbraň. A teď jsem nevěděl, co dělat. Jen zvíře může zabít dítě, byť je to ve válce. Tak jsem mu povídal, zmiz odsud, nebo ti ustřelím zadek, že tě matka nepozná!
V Plzni jsou nepojízdná německá auta. Za pár korun si je můžete koupit. To nám řekli, když jsme se vrátili domů. Kluci si přivezli krásný mercedesy, opely, citroëny za tři tři a půl tisíce korun. Nepojízdnost spočívala v tom, že neměly baterku nebo neměly benzin. Já a někteří další jsme to odmítli, že budeme pilíře republiky a nepotřebujeme nějaké milodary, navíc po Němcích. Šel jsem do civilu a pak jsem si dodělal střední školu. Chtěl jsem studovat medicínu, ale to už nešlo z politických důvodů. Potkal jsem pak svého kamaráda od Tobruku Leopolda Lukáše a on mi povídá: "Pojď k nám do aerolinek." Tak jsem dělal úředníka v ČSA. V březnu 1950 ulétly společně tři naše dakoty pilotované kluky z RAF do Erdingu v Německu. No a vzápětí vyhodili všechny lidi, co byli ze západní fronty. Tak jsem šel k lopatě. V pětapadesátém se mi podařilo dostat se ke Swissairu. A tam jsem vydržel až do důchodu v roce 1984.
Marhoulovi tleskám. Spielberg by to nenatočil líp. To mohu říci jako očitý svědek. Je to skvěle autentickej film. Marhoul vystihl vše, co se vystihnout dá: morálka, charaktery lidí, krutost prostředí. V každé druhé scéně jsem viděl sebe a své kamarády. Toho zajatce bychom asi nezastřelili. A když už, tak by se to udělalo přímo na místě, kde ho chytli.